Strakonicko a Volyňsko

 Pro zdejší členitou hornatou krajinu šumavského podhůří jsou typická drobnější kompaktní vesnická sídla s nevelkou návsí, malebně rozmístěná po úbočích i v údolích. Charakter původní vesnické architektury tohoto přírodně i kulturně nijak přesně vyhraněného regionu není zcela jednotný. 

Najdeme tady zbytky starší vrstvy roubené zástavby (přízemní rozložitá stavení s nižší polovalbovou střechou, často s výrazně předsazeným štítem) a vedle ní stavby zděné kamenné, které od konce18. a pak zejména v průběhu 19. století, obdobně jako v dalších oblastech jižních Čech, postupně převládnou. V usedlostech převažují prostory k ustájení dobytka a uložení píce, neboť hlavním zaměstnáním vesnických obyvatel zde byl chov dobytka. 

Se změnou stavebního materiálu a konstrukcí se mění i hmota a forma nových staveb a rovněž výtvarný názor, který se k nim váže. Stavebníci i stavitelé nacházejí inspiraci ve slohové architektuře, jejíž impulsy byly díky mnoha nadaným zednickým mistrům a dalším řemeslníkům ztvárněny do specifické, svérázné a působivé podoby štukových dekorů na štítových průčelích statků. Ze známých mistrů jmenujme například Josefa Rysa, Matěje Turka, Jakuba Pláteníka, Leopolda Svobodu nebo Vincence Teyšla. Nejproslulejším a nejoriginálnějším zednickým mistrem a fasádníkem se svérázným uměleckým rukopisem byl Jakub Bursa (1813–1884), působící v průběhu 19. století na Volyňsku.

Zajímavé lidové stavby jsou v památkových rezervacích a zónách v Nahořanech ,  Kloubu, Koječíně, Křtěticích, Lažišti, Mahouši, Zechovicích, Miloňovicích, Jiřeticích a dalších.

/PB

 

(c) Foibos Books s.r.o.