Severní Táborsko a Milevsko
Severní okraj Jihočeského kraje se svými přírodními podmínkami i charakterem vesnické zástavby výrazně odlišuje od jižněji položených oblastí s nižší nadmořskou výškou. Je to území náležející do horopisného celku Středočeské vrchoviny, která svými výběžky zasahuje hluboko do jihočeského regionu, kde pozvolna přechází do úrodných rovin Táborska a Písecka.
Přestože jde o krajinu pro zemědělskou činnost nepříliš vhodnou, navíc s drsným klimatem, byla osídlena již v raném středověku, zejména díky kolonizační aktivitě kláštera premonstrátů v Milevsku a významného šlechtického rodu Vítkovců. Charakterizuje ji hustá síť drobných vesnických sídel s řadou dochovaných roubených staveb, často značného stáří i archaických stavebních forem a konstrukčních řešení, které svou architekturou i celkovým ztvárněním patří již do širší typologické oblasti lidového domu Středočeské vrchoviny s centrem na Sedlčansku a Voticku (zpravidla roubený, přízemní, jednotraktový, sedlová střecha s kabřincem, předsazený štít s jednoduše svisle nebo střechovitě skládanou lomenicí). Zděná zástavba proniká do zdejšího hospodářsky zaostalého a chudého kraje se značně konzervativním a s tradicemi úzce spjatým prostředím jen zvolna a opožděně až během druhé poloviny 19. století. Zpravidla jde o drobné prosté usedlosti kopírující tvarově i vzhledově stávající původní roubenou architekturu, jež na rozdíl od jiných bohatších regionů zůstává vzhledem k daným podmínkám v podstatně větším počtu zachována jako rovnocenná součást historického stavebního fondu.
Rovněž v této oblasti se nachází mnoho pozoruhodných vesnických sídel – například Květov, Ounuz, Zahrádka, Žebrákov (vše VPZ), dále Alenina Lhota, Makov, Mozolov, Pohoří, Předbořice, Ratiboř, Ratibořské Hory, Stará Vožice, Vladyčín, Zahořany aj. /PB