Lidová architektura Olomouckého kraje
První představu o jakémkoliv území si člověk vytvoří podle jeho názvu. V případě Olomouckého kraje je to Olomoucko, krajina úrodné rovinaté Hané. Tato představa je velice vzdálená od pravdy – jihozápadní část území zabírá Drahanská vrchovina, jihovýchodní předhůří Hostýnských vrchů a celé severní polovina kraje se nachází v kopcovitém až hornatém prostředí Nízkého a Hrubého Jeseníku. Na druhou stranu si málokdo uvědomí, že na samotném severu kraje se nachází nížiny. I když je kraj vnímán jako středomoravský, celý jeden okres se nachází ve Slezsku. Ani nacionálně se nejedná o kraj původně český – v celé polovině kraje severně od Šternberka a Šumperka převažovalo německé obyvatelstvo. Je tedy patrné, že se jedná o kraj velice různorodý. To platí i o lidové architektuře.
V jádrové oblasti kraje, v okolí tří největších měst – Olomouce, Přerova a Prostějova, se na vyskytuje zejména hanácký lidový dům. I když vesnice v tomto území vznikaly převážně v 11. až 14. století, jen výjimečně se dochovala venkovská usedlost starší 200 let. Převážná část zástavby 19. století je tvořena usedlostmi s trojbokým (ve tvaru písmene C) či dvoubokým (hákovým) dvorem. Trojboký dvůr je tvořen obytnou částí, na níž kolmo navazuje budova chlévů a dvůr na opačné straně uzavírá kolna nebo komora. U hákového dvora se usedlost skládá z obytné části a na ni kolmou budovou chlévů, stodola se nachází v zahradě, nověji je úroda uskladněna v obytné budově, v tzv. polopatře. Obytná část je orientována okapově k veřejnému prostoru, jednotlivé usedlosti na sebe navazují a vytvářejí tak kompaktní fronty. Zejména v nížinných oblastech je uliční průčelí velmi dlouhé, nejčasněji dělené 7-9 osami, vyskytují se však i domy s 12 osami, v chudších okrajových oblastech jsou usedlosti poněkud menší. Jako stavební materiál jsou použity nepálené cihly, na konci 19. století se pak stále více uplatňují cihly pálené, mnohdy ve formě režné fasády. Omítky jsou převážně vápenné či vápenocementové hladké, u bohatších statků se pak podle vzoru městských staveb uplatňují zdobné štukové omítky. Tyto se však zachovaly ve značně malém počtu, zejména v 60. a 70. letech byla nahrazeny omítkami tvrdými. Specifikem hanácké architektury je žudr (mohutný rizalit předstupující před průčelím domu, dochován mj. v Příkazích, Lobodicích, Ústíně...). V oblasti Hané se nachází jediná vesnická památková rezervace v kraji (Příkazy), dále pak vesnické památkové zóny Lhotka, Rataje, Senička a Stará Ves. Za návštěvu určitě stojí Hruška, Cholina, Služín, Tištín a Uhřičice.
Na pomezí okresů Olomouc a Šumperk se vyskytuje tzv. hornohanácký dům, který do značné míry vychází materiálově i uspořádáním z hanáckého domu, rozdílná proti hanáckému domu je štítová orientace. Specifikem hornohanáckého domu je arkádové náspí, vyskytujícím se i na vlastní Hané, v této oblasti je však velice hojně zastoupené. Bohužel, tento prvek není možné obdivovat, pokud nás majitel nepozve na dvůr. V oblasti Horní Hané se nacházejí vesnické památkové zóny Palonín a Dlouhomilov, atraktivní jsou vsi Renoty, Střelice, Libivá.
Přechodnou oblastí Hané s Valašskem je Záhoří (z pohledu Valašska za horami), nacházející se jižně od linie Přerov-Lipník na Bečvou-Hranice. Z pohledu lidového domu bylo součástí Hané, zlom pak přišel v polovině 19. století, kdy Haná v souvislosti s rozvojem komunikací a vznikem průmyslu zažívá bouřlivý rozvoj. Tato skutečnost a relativní zpoždění trvá dodnes a díky tomu je možné na záhoří vysledovat jevy, které na Hané již dávno zmizely. Urbanistická struktura vesnic je velmi zachovalá, obce se rozrostly nepatrně a je dosud na první pohled čitelný jejich vývoj, je zachována původní podoba veřejných prostor. Na rozdíl na Hané není zástavba kompaktní, mezi jednotlivými usedlostmi se vyskytují „mezírky“. Charakter záhorského domu je velmi podobný domu hanáckému, i zde se vyskytuje trojboký dvůr ve tvaru písmene C, hákový dvůr, ve větší míře pak trojboký dvůr ve tvaru písmene U. V souvislosti s poněkud horšími klimatickými podmínkami a nutností chránit usedlost před povětrnostními vlivy (na Záhoří se nacházelo velké množství větrných mlýnů) se na Záhoří vyvinul statek se čtyřbokým dvorem, který však v koncem 19. století ustupuje dvoru trojbokému. Na Záhoří se nenachází žádná památková zóna, zajímavé jsou ale vesnice Kladníky, Opatovice nebo Nahošovice.
V západní hornaté části prostějovského okresu se vyskytuje dům Drahanské vrchoviny, který je modifikací obecně rozšířeného čtyřbokého statku. Na rozdíl od předchozích oblastí se vesnice ve výše položených oblastech vyznačují rozvolněným uspořádání mohutných usedlostí, kdy dvě řady usedlostí vymezují široký prostor návsi (mnohdy až 120 m), jehož středem většinou protéká místní drobná vodoteč. Usedlosti jsou čtyřboké , obytná část se nachází ze strany návsi, nachází se v ní dveře a vrata. Obytná část se skládá ze síně, dvě světnice a komora. Dvůr obklopuje stáj pro koně, chlév pro hovězí dobytek, dále stodola a z boční strany dvora chlév pro vepřový dobytek, komora se sýpkou a místnost pro píci. Na území Drahanské vrchoviny se nenachází žádná vesnická památková zóna, velké množství památkově hodnotných objektů se nacházelo v Protivanově, urbanisticky zajímavé jsou vsi Klárky, Niva nebo Bousín.
Největší část území kraje – většina okresů Šumperk a Jeseník je oblastí tzv. jesenického domu. Starší vrstva, která se dochovala je minimálně a mnohdy radikálně přestavěná, je tvořena přízemním roubeným domem se sedlovou střechou krytou šindelem a složitém půdorysu chlévního nebo smíšeného komorochlévního typu. Osobitými prvky jsou sklon střechy 60º, středová římsa a kabřinec, jednoduché bednění štítu, typické řešení průčelí se třemi okny, soustředění obytných a hospodářských prostor pod společnou střechu. Typická je štítová orientace. Mladší vrstva jesenického domu je pak prezentována zděným domem z cihel nebo kamene, přízemním či se světnicí v půdním prostoru, se sedlovou střechou krytou břidlicí, se sedlovou střechou krytou břidlicí nebo taškami. Půdorys je chlévní nebo smíšeného typu. Zástavba je štítová i okapová. Osobitými prvky jsou zděný štít s tvarovanými okenními otvory, složitý půdorys s vnitřní spojovací chodbou. V této části se nacházejí vesnické památkové zóny Jakubovice, Rejvíz a Údolí, zajímavé jsou rovněž Habartice, Domašov nebo Ondřejovice.
Unikátem minimálně v rámci Moravy jsou dřevěné kostely severně od Šumperka v Maršíkově, Žárové a Klepáčově.
Poslední oblastí s odlišným typem domu je oblast nížin při polských hranicích na Javornicku a Vidnavsku. Vzhledem k izolovanosti tohoto území vzhledem ke vnitrozemí a úzkým ekonomickým vazbám k pruskému Slezsku je i typ domu blízký spíše hornoslezským oblastem. Jedná se o dům trojprostorový, který se skládal z obytné části (Stube), síně s topeništěm (Herdraum, Flur) a hospodářské části (Stall). Pruský typ domu tvořil jednodům, kdy obytná a hospodářská část byla v jedné linii a pod jednou střechou, konstrukčně však byly obě části odděleny. Hospodářský trakt obsahuje stodolu a kůlnu. Jednodům se však vyskytoval pouze ve starším období a u usedlostí menšího či středního rozsahu. V průběhu 19. století se větší usedlosti zejména v nížinných oblastech začala rozšiřovat do čtyřstranného, příp. čtyřbokého dvora (Vierseithof). Podstřeší bylo využíváno jako sýpka, v pozdějším období byla část podstřeší využitá k obytným účelům. Podstřeší je velmi vysoké, často dosahuje dvojnásobku výšky přízemní stěny a jsou do něho vestavěny dvě až tři poschodí půdy. Specifickým znakem štítů je hladká bílá omítka po celé ploše, bez náznaku přechodu od vlastního štítu k průčelní stěně. Vzhledem k nedostatečnému dosídlení oblasti po roce 1945 došlo k demolici velké části stavebního fondu a usedlosti pruského typu se tak vyskytují pouze fragmentálně v řadě vesnic.
Jak je z uvedených řádků patrné, lidová architektura v Olomouckém kraji je značně rozmanitá a určitě se vyplatí při jejím poznávání vydat i na jiná místa, než ta všeobecně známá.
Jiří Kaláb, NPÚ